Hlubinná abreaktivní psychoterapie

Andrej Dragomirecký

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Tisk

TEORIE OSOBNOSTI

 
Tato část dává první seznámení s teorií. Přesný a podrobný popis najdete v mé publikaci „Teorie osobnosti“ (Viz část „Knihy“ této internetové stránky)
 
1. Nezbytnost teorie
Mnoho z těch, kteří se chtějí naučit psychoterapii, vidí podstatu věci v naučení se jakémusi potřebnému sledu úkonů a domnívají se, že když budou předepsaný postup dodržovat, že úspěch je zaručen. To je zásadní omyl! Tak jako ve všech oborech lidské činnosti, tak i zde, chceme-li vykonávat věc dobře, musíme jí rozumět. To znamená, že musíme vědět, proč v určitém okamžiku děláme jednu věc a proč v dalším okamžiku děláme jinou. Sled úkonů, které potřebujeme v průběhu psychoterapie provádět není dán jednou provždy nějakou šablonou, ale musíme ho měnit podle okolností případu. Abychom toho byli schopni, musíme dobře vědět proč to či ono děláme. Zkušenost učí, že zdůrazňování potřeby teorie není nikdy dost. Při praktických cvičeních, při supervizi dvojicím, které se snaží navzájem se auditovat, velice často zjišťujeme, že cvičící nepostupují správně prostě proto, že jim nejsou teoreticky jasné mnohdy ani základní pojmy jako engram nebo časová stopa. Neporozumění věci je pak nahrazováno směsí nepochopených teoretických pojmů promíchaných vlastní fantazií a přikrášlených někde pochycenými a také nepochopenými prvky z jiných terapií, např. z psychoanalýzy. Proto začínám tento úvod do základů teorie podrobnějším výkladem základních pojmů a teprve po jejich výkladu se pokusím ukázat, jaká je mezi nimi logická spojitost a z ní vyplývající vnitřní logika auditování.
 
2. Základní teoretické předpoklady, resp. axiomy
Teorie je založena na těchto axiomech:
Základním cílem člověka je PŘEŽITÍ. Tím je míněno, že člověk myslí a jedná tak, aby v situaci, ve které se nachází, přežíval pro něj optimálním způsobem. (Poznámka: S tím není v rozporu skutečnost, že např. voják za války obětuje svůj vlastní život s cílem, aby jeho strana zvítězila. Podrobnější rozvedení tohoto axiomu můžete nalézt např. v [3], v kap. o dynamicích.)
     Paměť, kterou má člověk k dispozici, obsahuje v chronologickém uspořádání všechno, co kdy jeho duch prožil
     Podstatnou složkou člověkia je jeho duch (duše). 

3. Paměť
O paměti člověka bylo napsáno mnoho odborných knih. To, co budete dál číst, jsou sice věci mnohdy známé, ale v kontextu, v němž jsou podány, se mohou někdy jevit jako nezvykle nové. Např. jev eidetických představ je znám již dlouho a byl popsán mnoha psychology, ale nic nebylo známo třeba o souvislosti mezi schopností mít eidetické představy a aberovaností člověka. S.Freud (a to již ve svých ranných pracech) - konstatoval s údivem úplnost záznamů na časové stopě - ale žádné hlubší důsledky z toho nevyvodil. A takových příkladů by bylo možné uvést více.
 
3.1. Obsah paměti
Axiomaticky předpokládáme, že v paměti člověka je zaznamenáno vše, co prožil. Paměťové záznamy jsou velice podrobné, obsahují nejen všechno, co jsme viděli, slyšeli, čichali, hmatali atd., ale i všechny záznamy smyslů, umístěných uvnitř našeho organismu a informujících nás o pocitech tepla, tlaku, bolesti aj. Paměťové záznamy obsahují i kompletní informace našich emocích, které jsme měli, záznamy našich myšlenek, záznamy všeho toho, co se okolo nás hovořilo a co jsme, třeba i nevědomky, zaslechli. Paměť každého člověka obsahuje takový naprosto dokonalý a souvislý záznam o celé jeho existenci. 
     Do paměti se zaznamenává nejen to, co bychom si tam snad chtěli vědomě uložit, ale prostě vše, co naše smysly vnímají. Týká se to nejen smyslů jako zrak, sluch, čich hmat apod. ale i těch, které běžně neuvažujeme, jako např. uvědomování si teploty, tíže, různých tělesných pocitů apod. Smyslové vjemy se zaznamenávají stále, tedy i v takových situacích, jakou je např. stav „bezvědomí“ - ať už způsobené úrazem nebo narkózou na operačním sále. Smysly pacienta, který leží na operačním sále v narkóze, zaznamenávají hmatové vjemy, vyvolané dotykem s operačním stolem, všechny pachy, které na operačním sále jsou, hluk, hovory lékařů a sester, atd. atd. Že tomu tak opravdu je, bylo prokázáno mnoha pokusy a můžeme se o tom přesvědčit znovu kdykoliv, když pracujeme s klientem, který nějakou takovou operaci prodělal.
 
3.2. Uspořádání záznamů v paměti - časová stopa.
Naše paměť nejen že obsahuje všechny záznamy, o kterých jsme právě hovořili, ale tyto záznamy jsou navíc ještě uspořádány chronologicky, tj. jsou v paměti zaznamenány v pořadí, v jakém se do paměti ukládaly. Chronologicky uspořádané záznamy všeho toho co jsme prožili, nazýváme časovou stopou.
     V této souvislosti je nutné zmínit se o jevu, který při práci s klienty zcela běžně pozorujeme. Když budete s někým pracovat zjistíte, že je schopen vybavit si nejen události „od narození až do přítomnosti“, ale že je schopen vybavit si i událost svého vlastního narození, je schopen vybavit si celou dobu prenatální a je dokonce schopen jít ještě dál do minulosti. Přitom se v praxi zatím nepodařilo najít v minulosti nějakou nejzazší mez, za kterou by nebylo možné jít. Není to např. ani doba trvání našeho vesmíru - je možné jít do „jiného prostoru a jiného času“. Dostáváme se k tomu, o čem se běžně hovoří jako o minulých životech.
     Mnozí si možná v tomto okamžiku položí otázku: „Jsou ale minulé životy opravdu dokázanou skutečností? A jestliže ano, jaký mechanismus zajišťuje přechod záznamů, které se uskuteční v jenom životě do paměti, kterou používáme v životě dalším? A není to vše jen otázka dědičnosti? Není to, co se nám jeví v našich vzpomínkách jako události života, který jsme prožili v dávné minulosti, jen projevem vlastností našich genů, naší „genetické paměti“
     Co se týče „důkazu“ skutečné existence minulých životů, pak to je především otázka, co lze v tomto případě pokládat za důkaz. Autorka [4] se zabývala regresemi do minulosti a využívala pro tyto účely techniku hypnózy. Uvedla asi 1200 různých subjektů do různých období v minulosti a subjekti, kteří se dostali do stejného místa a stejné doby jí daly stejné popisy této minulosti. Byly konány různě modifikované pokusy s návratem do minulosti, kdy bylo úkolem subjekta, který si minulost vybavoval, určit nějakou skutečnost, dnes ověřitelnou. Tak např. vybaví-li si někdo, že žil v určité době na určitém místě, pak, pokud se nejedná o dobu velmi vzdálenou, bývá možné jít do matrik a jiných záznamů a ověřovat, zda osoba určitého jména a povolání na daném místě žila a zemřela v době, kterou náš klient určil.
Snaha vysvětlit minulé životy přenesením záznamů, které získali naši předkové do naší paměti je problematická proto, protože velmi mnoho traumat, která musíme v souvislosti s minulými životy zpracovávat, jsou různá tragická úmrtí - ať již ve válce, nemocí, popravou apod. Zkušenost své smrti ale svým potomkům dost dobře geneticky předávat nemůžeme.
     Ať už si pro sebe rozhodneme otázku existence minulých životů tím nebo oním způsobem, z hlediska terapeutického je rozhodující, že jestliže si náš klient nějakou událost z minulého života vybaví jako příčinu svých současných potíží, a my s ním tuto událost (resp. události) patřičným způsobem zpracujeme, pomůžeme mu, aby se zbavil svých současných potíží. To je z hlediska terapie rozhodující. A pracujeme-li s klientem, pro kterého je představa minulých životů něčím absurdním, něčím, s čím není ochoten souhlasit třeba i z hlediska svého světového názoru, nijak ho o pravdivosti minulých životů nebudeme přesvědčovat. Požádáme he jen, aby v případě že se mu něco takového v průběhu terapie vybaví, aby to pokládal třeba za výplod své fantazie a přistoupil na to, že i takové „vymyšlené“ události zpracujeme jako události skutečné - proto, protože mu to pomůže zbavit se jeho současných potíží. Filosofickou stránku problému můžeme nechat stranou, naši klienti za námi většinou nechodí pro řešení svých filosofických problémů, ale zbavit se svých potíží.
     K této otázce je snad vhodné ještě poznamenat, že otázka existence či neexistence minulých životů je jednou z věcí, která na této terapii mnoha lidem vadí. Vadí hrubým materialistům, protože není v souladu s jejich představou světa a vadí i některým církvím, jejichž věrouka předem možnosti minulých životů vylučuje. Nejvhodnější snad bude ponechat tuto otázku dalšímu zkoumání a zcela pragmaticky využívat dobrých výsledků, které hlubinná abreaktivní psychoterapie poskytuje v praxi. 
     Autor tohoto textu se domnívá, že minulé životy nejsou fantazií, ale skutečností. Někdy se přesto v terapii setkáme s případy, kdy se jedná o události vytvořené fantazií klienta. V takovém případě je dobré, jestliže je to auditor schopen rozeznat a vhodně reagovat. Ale o tom si řekneme něco později.
 
 3.3. Zapomínání
Chceme-li si „vzpomenout“, tj. uvést do svého vědomí nějaký údaj nebo minulý prožitek, nemusíme být vždy úspěšní. Je možné mít potíže s uvědoměním si toho, co jsme kdy dělali, nebo vybavením si nějakých dat. Ale otázka rozpomínání se na události a otázka obsahu paměťových záznamů jsou dvě různé věci. Zapomenout něco, neznamená vymazat z paměti záznamy té věci se týkající, ale znamená to jen být neschopným potřebné záznamy podle své libosti vyhledávat a posléze si je uvědomovat. Terapeutická praxe ukazuje, že neschopnost vybavit si určitý paměťový záznam je - zcela obecně řečeno - otázkou existence nějakých aberací, které „zapomínání“ způsobují. Takové „zapomínání“ se může projevovat nejrůznějším způsobem. Může být např. selektivní - selektivita v tomto smyslu znamená, že je možné mít např. dobrou paměť na telefonní čísla, ale nepamatovat si domluvené schůzky.
 
3.4. Asociace a asociativní vybavování z paměti
Asociace je v auditování důležitý pojem. Je třeba rozumět tomu, co to asociace je. Nejen proto, že je na ní založena velká část auditovací techniky, ale i proto, že pochopení její funkce dává pochopení restimulace engramů a tím i vznik nejrůznějších psychických a psychosomatických potíží. Slovník cizích slov nám řekne, že asociace znamená„sdružování“, resp.„spojení představ tím, že jeden duševní obsah vybaví jiný v podobě myšlenky nebo představy proto, že v dřívější zkušenosti se vyskytly spolu“.
Jestliže vidím tedy např. kočku, může se mi vybavit představa mé chalupy, protože tam mám také kočku, nebo představa mé babičky, protože kdysi měla také takovou kočku, nebo třeba jen proto, že měla kočky ráda. Když někdo uvidí koně, může se mu vybavit nejen kůň nebo koně, které někde viděl, ale může pocítit radost, jestliže rád na koni jezdí a naopak mu to může být nepříjemné, jestliže někdy v minulosti s koně spadl nebo mu kůň nějak ublížil. Člověk, který prožil válku, může mít velice nepříjemné pocity kdykoliv, když vidí nebo slyší něco, co mu jeho nepříjemné zážitky z války připomene.
     Asociativní vybavování z paměti pracuje neustále, aniž bychom si toho byli vědomi. Na příkladu s kočkou v předchozím odstavci si můžeme uvědomit podobnost mezi kočkou, kterou právě vidíme a kočkou, kterou jsme viděli někde jinde. Ale nemusí tomu tak být vždy. Např. někomu může vadit určitý hluk a nemusí si při tom uvědomit, že mu vadí proto, že mu připomíná události z války, při kterých byl jeho život ohrožen, měl strach a třeba i nějakou bolest. Stačí, když se takové asociací vybavené „vzpomínky“ vybaví do podvědomí, tam, kde se všechny informace, jimiž se ve svém jednání a myšlení řídíme, zpracovávají. Neuvědomíme si sice, že se nám něco z paměti do podvědomí asociativně vybavilo, ale přesto nás to ovlivní.
 
4. Minulé životy
K tomu, co bylo právě uvedeno v předchozím odstavci, kde se mluví ne o jednom, ale o více životech, je třeba poznamenat toto: praxe hlubinné abreaktivní psychoterapie nasvědčuje tomu, že člověk prožívá ne jeden, ale mnoho životů za sebou tak, jak o tom hovoří některé východní duchovní nauky, které reinkarnaci pokládají za něco samozřejmého. Podobně se vyjadřovala i křesťanská bible ještě předtím, než na přání císaře Justiniána a ve spolupráci s papežem Vigiliem byly asi v roce 555 po Kr. informace o reinkarnaci odstraněny. Když půjdete do své vlastní minulosti nebo minulosti klienta zjistíte, že je možné si vybavit události nejen z ranného dětství, ale že je možné jít i do doby vlastního narození, pak ještě před tuto dobu do doby prenatálního života i do minulosti ještě hlubší - do staletí i tisíciletí dávno uplynulých. Jestliže se vaše myšlení představě, že je něco takového možné brání, nevadí. Není teď naším cílem vést filosofické diskuse na téma nesmrtelnosti. Stačí že připustíte, že se vám během auditování může vybavit něco, co bude jakoby z nějaké minulosti a vy si můžete myslet, že je to třeba fantasie. Zjistíte ale, a to je z hlediska terapeutického podstatné, že jestliže nějakou takovou „fantasijní“ událost zpracujete tak, jako událost reálnou, třeba událost z minulé dovolené, bude z toho mít klient stejný prospěch, jako ze zpracování události „reálné“ - zbaví se nějakých svých potíží. A to je hlavní a podstatné.
 
5. Engram
Teď si povíme něco o tom, co probíhá v mysli člověka, který právě prožívá událost pro něj nějakým způsobem nepříjemnou.
Představme si řidiče, který prožil autonehodu. Již pár okamžiků předtím, než k autonehodě došlo, si hrozící nebezpečí uvědomil a celou svou pozornost věnoval tomu, aby jí zabránil. V těch několika krátkých okamžicích mohl prožít strach, hrůzu, pohled na druhý, blížící se vůz, myšlenku: „Tohle nepřežiju!“ - a pak bolest a bezvědomí. Později pak probuzení na nemocničním lůžku s bolestmi, s obavami z budoucnosti, obavami z toho, co všechno se vlastně přihodilo atd. Pobyt v nemocnici může trvat i delší dobu a ještě dlouho po jeho skončení může trvat doléčení, doprovázené různými nepříjemnými pocity a myšlenkami.
     Záznam takové události v paměti člověka, která obsahuje bolest a do té či oné míry zúžené vědomí, nazýváme engram.
Pod pojmem „zúžené vědomí“ rozumíme takový stav vědomí, při němž je pozornost člověka soustředěna jen na velmi malý okruh jevů, které ho obklopují. Prakticky to znamená, že si v takových okamžicích člověk neuvědomuje (tj. neprochází jeho vědomím) všechno, co se okolo něho děje. Mezním případem tohoto stavu je stav„bezvědomí“, kdy si člověk„neuvědomuje“ nic z toho, co se děje okolo něj a s ním. V této souvislosti je vhodné si uvědomit, že bolest může být nejen fyzická, ale i psychická. Když nás bolí zlomená noha, je naše pozornost soustředěna především na tento problém. Jestliže najednou ztratíme člověka, kterého jsme měli rádi, trpíme psychickou bolestí, naše vědomí je zúžené právě tak jako při bolesti fyzické a i za této situace vzniká engram.
 
6. Restimulace
Víme už, co je to časová stopa, asociace a engram. Podívejme se teď, co se stane, jestliže člověk, který prodělal nějakou engramickou událost, prožije událost jinou, která má s událostí engramickou něco společného.
1. příklad
Představme si, že někdo prožije letecký nálet na město spojený s bombardováním a výbuchem bomb, pocitem ohrožení vlastního života a z něho plynoucím strachem a hrůzou z pohledu na zbořené domy a mrtvé lidi. Představme si dále, že se tento člověk bude často pohybovat v prostředí, kde mu bude okolní hluk svým charakterem připomínat zvuky z prožité engramické události a kouř z okolních továrních komínů mu bude svým zápachem připomínat pach města po bombardování a požárech. To vše způsobí, že asociacemi se bude do podvědomí vybavovat řada zážitků z engramické události. Protože původní engramická událost byla spojena se strachem a úzkostí, mohou se objevit úzkostné stavy, spojené s obavami o vlastní život. Protože je restimulace chronická, jsou tyto stavy stále častější a přecházejí posléze do trvale neuspokojivého duševního stavu. Restimulovaný stres způsobuje i svalovou tensi, která je příčinou špatného prokrvení řady tělesných orgánů a vzniku žaludečních vředů. Deprese se časem ještě prohloubí, jsou příčinou zvýšené nespavosti, únavy a nakonec nutnosti hledat pomoc u lékaře. To byl jeden příklad. Uveďme si pro větší názornost ještě další.
2. příklad
Ještě jako třináctiletý vběhl P.S. jednoho dne na ulici pod auto, které do něho vrazilo a odhodilo ho stranou. Hoch při nárazu sice upadl do bezvědomí, ale jinak utrpěl jen pohmožděniny, které nezanechaly nějaké vážnější následky. Ihned poté, co byl při autonehodě automobilem odhozen, ujal se hocha kolemjdoucí chodec, který se ho snažil přivést k vědomí. Kolem něho se vzápětí shromáždil hlouček; někteří začali radit to či ono, jiní zcela nepokrytě vyjadřovali své pochybnosti, zda nějaká snaha má ještě význam. Chodec, který se hocha ujal a snažil se mu pomoci, rozčileně několikrát ostatní okřikl v tom smyslu, aby byli zticha, když nepomohou. Hoch naštěstí brzy přišel k sobě a tím událost prozatím skončila. Za nějaký týden už to pro něho byla zapomenutá záležitost.
     Po 21 letech od zmíněné události byl P.S. svědkem dopravní nehody, při níž automobil porazil starší ženu. Pohled na nehodu mu byl velmi nepříjemný, z místa nehody se pokud možno rychle vzdálil, ale ještě několik dní poté ho občas zabolela hlava, když si na událost vzpomněl. Poté i tato událost upadla v zapomnění.
     Jako 36-letý trpí P.S. častými bolestmi hlavy, je proto nedůtklivý a hádá se často doma s manželkou, ačkoliv jinak se spíše uzavírá do sebe. Poslední rok a půl vystřídal krátce po sobě několik zaměstnání. Na konsultaci k psychologovi přichází se svou ženou, více méně z její iniciativy a donucení. On sám si kromě bolestí hlavy na nic nestěžuje, ale jeho žena u něho pozoruje postupnou ztrátu zájmu jak o zaměstnání, tak i o rodinu, ačkoliv podle jejích vyjádření dříve takový vůbec nebyl. P.S. své jednání obhajuje svým zdravotním stavem - bolestmi hlavy - a vícekrát v hovoru podotýká, že„už to stejně nemá cenu“.
V průběhu terapie (s tou se seznámíme dále) se pak ukáže, že příhoda s dopravní nehodou, při které automobil porazil starší ženu, byla první silně restimulativní událostí, která vybavila z paměti 21 let staré záznamy. Tato restimulace se projevila nepříjemnými pocity, které jako svědek události měl, i myšlenkami, kterými se ještě několik dní k události vracel a které byly doprovázeny bolestmi hlavy. Další restimulace, které následovaly, nebyly sice tak intenzivní, ale zato časté. Do zaměstnání chodil P.S. pěšky. Ne příliš velkou vzdálenost, ale zato po živých městských ulicích. Zvuky městské dopravy, obsažené v původním engramu, i v události, která mu vše restimulovala (událost, kdy byl svědkem, jak auto porazilo starší ženu), byly tím podstatným, silně restimulujícím prvkem. Ve dnech, kdy byl náhodou vystaven silnější restimulaci, ho večer doma rozbolela hlava, byl mrzutý, což bylo hlavním podnětem, který vyvolával hádky se ženou. Domácí hádky restimulovaly mj. jiné engramy, které měl ještě z dětství a které obsahovaly hádky jeho rodičů. Tyto engramy sice neobsahovaly úplné bezvědomí, ale často zúžené vědomí vyvolané strachem, který při hádkách svých rodičů pociťoval. Postupná, zvětšující se restimulace úrazu, který utrpěl ve 13 letech, působí i to, že se uplatňují výroky, které tehdy v bezvědomí slyšel a které se zapsaly do paměti. Jsou to v podstatě dva výroky. Jeden lze shrnout do slov:„Buďte zticha!“ - výrok člověka, který se tehdy snažil hocha přivést k vědomí, a výroky, které lze shrnout do slov:„To už stejně nemá žádnou cenu“. Protože byl hoch tehdy v bezvědomí, neprošly tyto výroky žádným hodnocením vědomí a byly tedy zapsány do paměti bez jakéhokoliv doprovodného komentáře vědomí, který se za normálních okolností zapisuje také. To znamená, že při restimulaci se dostávají tyto výroky do podvědomí osamoceně, bez komentáře vědomí, protože ten v paměťových záznamech chybí. V podvědomí chybí i jakákoliv informace o tom, že vybavené paměťové záznamy se vztahují k události 21 let staré a nikoliv k situaci dnešní. Jsou tedy vyhodnocovány tak, jako kdyby i dnes měly svou platnost. První výrok způsobuje málomluvnost, takže P.S. se jeví jako člověk do sebe uzavřený, druhý výrok ovlivňuje jeho hodnocení různých okolností a způsobuje jeho nezájem o práci v zaměstnání i o rodinné záležitosti.
     Uvedené příklady (převzaté z [2]) dostatečně ilustrují, co to restimulace je a jak se projevuje. Protože paměť pracuje na základě asociací, je všechno, co prožíváme a co určitým způsobem nějakou událost, v minulosti prožitou připomíná, zároveň i tím, co tuto starou, dávno prožitou událost asociativně vyvolává z našich starých paměťových záznamů zpět do podvědomí. Taková restimulace nemusí způsobit, že si na tuto starší událost„vzpomeneme“, tj. že vybavené paměťové záznamy se dostanou až do vědomí. To je jeden krajní případ restimulace. Mnohem častější a běžnější je, že se takto restimulovaná data dostávají do„podvědomí“.
 
7. Sekundární engram a zámek
V předchozí kapitole o restimulaci je nutné si uvědomit jednu podstatnou okolnost. Jestliže prožíváme událost, která je některými prvky vzhledem k nějaké starší engramické události restimulativní, dostávají se restimulací prvky této staré engramické události i do události právě prožívané. Jestliže taková restimulace bude dostatečně intenzivní, bude se v současném prožitku projevovat i větší množství prvků staré engramické události. Znamená to tedy, že v paměťovém zápisu restimulativní události se kromě jevů, které mají svůj původ v této události, objeví i jevy, jejichž původ je starší, protože jsou převzaty ze starší události engramické. Vzhledem k tomu, že to jsou většinou různé nepříjemné bolesti a emoce a vzhledem k tomu, že se touto cestou stávají částí zápisu restimulativní události, stává se i sama restimulativní událost jakýmsi engramem. Taková událost je pak vlastně engramická jen proto, protože restimulovala událost engramickou. Nazýváme ji sekundárním engramem.
    Pokud je tato engramická událost tak intenzivní, že vlastně natrvalo uvede určité prvky původní engramické událost do podvědomí, nazýváme ji zámkem. Je to vlastně silný sekundární engram.
 
8. Psychika
Protože se tu již několikrát po sobě vyskytlo slovo podvědomí, paměť, restimulace aj., bude vhodné, jestliže stručně ukážeme, jaké místo všechny tyto pojmy v naší představě o psychice mají. Nejsnáze pochopitelná celá věc bude, jestliže použijeme analogie.
 
8.1. Analogie
Představme si velkou moderní továrnu na výrobu automobilů, která je řízena samočinným počitačem a je plně automatizovaná. V takové továrně stačí zvolit v programu typ auta, který má být právě vyráběn a určit např. jeho barvu a počitač okamžitě zařídí vše potřebné pro to, aby tomu tak bylo. Zařídí, aby byl ze skladů odebírán materiál potřebné velikosti a kvality, zařídí, aby hotová auta byla stříkána požadovanou barvou atd. Počitač tu ovládá vše, od výdeje materiálu přes jeho zpracování a expedici hotových výrobků z továrny. Sebemenší šroubek, který je v automobilu namontován, má své místo i v programu počitače, kde je řečeno jak, kdy a kam má být našroubován. Počitač se svým programovým vybavením tak prorůstá celou továrnou. Součástí jeho programu jsou podprogramy, jimiž jsou řízeny jednotlivé obráběcí nebo tvářecí stroje, všechno, kde se nějakým způsobem manipuluje s informacemi potřebnými pro výrobu aut. Všechny takové informace jsou řídícím prvkem programu: programu výroby aut.
     Všechny jsou proto součástí programového vybavení počitače a stejnou důležitost pro výrobu může mít informace o velikosti zásob materiálu jako informace o teplotě ovzduší venku mimo továrnu, protože ta je zase důležitá pro to, jak má být nastaveno chlazení obráběcích strojů, aby mohly dobře pracovat.
     Zamyslíme-li se nad výše uvedeným příkladem, vidíme, že vadná produkce továrny, kterou jsme uvedli jako příklad, může mít v zásadě dvě odlišné příčiny. Výrobky mohou být vadné proto, že se nějaký obráběcí stroj mechanicky poškodí. Druhou možnou příčinou vzniku vadných výrobků může být chyba v programu počitače. V takovém případě, i když po mechanické stránce je vše v naprostém pořádku, nemusí mít výstupní výrobky ty parametry, které od nich byly původně požadovány.
Jak budeme tedy psychiku definovat? Velice zjednodušeně řečeno ji můžeme považovat za počitač, který ovládá složitý mechanismus, jímž je organismus člověka, a který je vestavěný do tohoto organismu.
 
8.2. Člověk
Podívejme se tedy teď na člověka blíže. Jeho organismus můžeme pokládat za opravdu velký a složitý mechanismus, jehož chod, jak bylo právě řečeno, je zabezpečován „počitačem“ - naší psychikou, jejímž ústředím je naše centrální nervová soustava. Úmyslně říkám ústředím, protože tím chci poukázat na to, že tato„centrální nervová soustava“ není tím jediným místem, kde se informace, potřebné pro chod organismu, zpracovávají. Musíme si uvědomit, že informace jsou zpracovávány na nejrůznějších místech a úrovních a mají nejrůznější podobu. Někdy mohou být zakódované do podoby elektrických signálů, jindy do stupně pH prostředí, jindy zase do změny teploty prostředí apod. Právě tak, jako ve skutečné továrně může být informace zakódována do tlaku oleje, tak u člověka může být zakódována do hodnoty krevního tlaku nebo stupně kyselosti žaludečních šťáv. Bylo by naivní domnívat se, že tyto informace musí mít být zakódovány vždy jen do určité formy např. elektrických signálů a do psychiky pak zahrnovat jen ty signály, které jsou zpracovávány tzv.„centrální nervovou soustavou“. Do psychiky zahrnujeme tedy všechny informační jevy, k nimž v organismu člověka dochází.
 
8.3. Duch
Tak jako ve skutečné továrně je nejvyšším velitelem a vládcem továrny ten, kdo sedí u terminálu počitače, tak je tomu i u člověka. Tím, kdo„sedí u terminálu“ naší psychiky je náš„duch“, lépe řečeno jsme to my sami, je to naše opravdové a skutečné Já, bez něhož bychom nebyli těmi, za které se sami pokládáme.
 
8.4. Cíl člověka
Právě tak, jako tomu bylo u příkladu s chybnými výrobky továrny, je tomu i u člověka. Cílem člověka, z nejširšího hlediska jeho existence, není ovšem„výroba aut“ nebo něco podobného, ale je to naplnění nutnosti za daných okolností přežít. Člověk postupuje vždy tak, aby optimalizoval své možnosti přežití. To, že to nedělá pokaždé tak dobře, jak by sám chtěl a jak by to bylo možné, způsobují nedostatky, které mu v tom brání. Jejich podstatou může být nějaká nedokonalost organismu, který má k dispozici, může to být nedostatek informací potřebných pro optimální rozhodnutí a mohou to být i chyby„programového charakteru“, tj. chyby v programu, jímž se psychika řídí. A engramy, o kterých jsme hovořili, jsou právě tím, co z programového hlediska může způsobovat chyby v chodu naší psychiky. Jsou to chyby vznikající následkem prožitých traumatizujících událostí. I když takový zdroj chyb nemusí být vždy v aktivovaném stavu, tj. engram nemusí být vždy ve stavu restimulovaném, je tu trvale nebezpečí, že k restimulaci může dojít se všemi negativními důsledky z toho plynoucími. Auditování a další techniky s ním související jsou postupy, které vám nejen umožňují zbavit se engramů a jejich negativního vlivu, ale i uvědomění si svého skutečného já s důsledky, které je snad možné shrnout do slov: získání mnohem větší osobní svobody, než jakou si aberovaný člověk dovede představit.
Najdou se i lidé odrazjící od této cesty - ale zcela pravidelně se ukazuje, že ačkoliv uvádějí pro svůj postoj nejrůznější důvody, je vždy skutečným důvodem buď jejich vlastní malá odvaha nebo nějaká doktrína, nepřející lidem svobodu, a tedy ve své podstatě nic jiného než jejich vlastní aberace.
 
9. Abreakce
V předchozích částech jsme si řekli něco o tom co je to engram a jeho restimulace. Viděli jsme, že restimulovaný engram se může projevit jako psychické, případně psychosomatické onemocnění. Teď před námi stojí otázka, zda je možné podniknout něco, čím bychom negativnímu vlivu restimulovaného engramu zabránili.
     V psychologii se od dávných dob hovoří o „katharsi“, „odreagování“, „abreakci“. Co to ale je, jaký je mechanismus těchto jevů, kterým - pokud je jich dosaženo - jsou připisovány léčebné účinky? Lze najít nějaký postup, jak této„abreakce“ - tohoto výrazu budeme nadále používat i my - kdykoliv na požádání dosáhnout? Ukážeme, že postupy hlubinné abreaktivní psychotearapie vedou k nalézání engramů a odstraňování jejich negativního vlivu dosahováním abreakce. Ukážeme také, jak subjektivně i objektivně u klientů rozeznávat, zda k abreakci došlo či nikoliv. O vlastním mechanismu abreakce se dozvíte něco právě teď.
 
10. Rekapitulace - co je to engram?
Řekli jsme, že engram je záznam traumatizující události v naší paměti charakterizovaný tím, že v době jeho záznamu byla přítomna bolest - fyzická nebo psychická. Ta větším nebo menším soustředěním pozornosti vědomí jen na určité okolnosti engramické události způsobila větší nebo menší zúžení vědomí v průběhu engramické události. Zúžené vědomí (jeho krajním případem je bezvědomí) prakticky znamená, že řada okolností engramické události se zapíše do paměti, aniž by byla vědomím předtím ohodnocena, okomentována. V záznamu engramické události tedy mohou existovat různé její části, např. různé verbální obsahy, které předtím, než byly zapsány do paměti, nebyly vědomím ohodnoceny a byly tedy také do paměti bez jakéhokoliv takového ohodnocení zapsány.
 
10.1. Aberativní vliv engramu
To, co bylo právě řečeno v předchozím odstavci, je velmi důležité a je nutné všechny okolnosti této situace si dobře uvědomit. Jestliže se totiž později takové nekomentované obsahy dostanou z paměti do„podvědomí“, tj. do jakéhosi „procesoru“, kde se všechny informace zpracovávají předtím, než se projeví na nějakém výstupu (výstupy jsou různé: může to být vědomí - uvědomíme si obsah části toho, co je v procesoru, jiným výstupem je naše řeč, jiným jsou zase pohyby našeho organismu atd. atd.), neví si s nimi procesor rady a použije je tak, jak zní jejich obsah. Jestliže obsah zní:„Buď zticha!“, bude člověk málo mluvit. Jestliže by obsah zněl:„Máš radost a musíš tancovat“, bude mít snahu tancovat a projevovat radost, i když pro to nebudou vhodné okolnosti. A podobně jako verbální obsahy se restimulují i fyzické bolesti a emoce. Lze si to představit tak, že v době, kdy se traumatizující událost odehrávala, se organismus nacházel v určitém stavu, resp. stavech. Restimulace znamená mj. i to, že se organismus„nastavuje“ do tohoto původního stavu Jestliže se v průběhu engramické události vyskytoval strach a doprovázelo ho např. stažení svalů okolo žaludku doprovázené bolestí, pak restimulace takové události bude znamenat nejen opětné objevení se strachu, ale i stažení svalů okolo žaludku spolu s doprovodnou bolestí.
     Příčinou aberativního vlivu engramu je tedy stav zúženého vědomí během engramické události a následkem toho chybějící komentář k některým částem engramické události. Je tu možné dosáhnout nějakým způsobem nápravy? Ideální by bylo, kdybychom mohli chybějící komentář do engramické události„dopsat“, ale to není možné, protože do záznamů, které v minulosti už byly udělány, nemůžeme„vpisovat“, ani tam něco ubírat; vlastnosti naší paměti to jednoduše nedovolují (To je i odpověď na časté dotazy po možnosti„gumování“ mozků. Odstranit z paměti to, co tam bylo jednou zapsáno, není v lidské moci. Je možné jen způsobit ztížené vybavování paměťových záznamů, nikoliv jejich likvidaci.) Nedílnou součástí každého záznamu (o tom je možné se při auditování snadno přesvědčit) je také datum jeho pořízení. A ať budeme do paměti zapisovat cokoliv, vždy takový zápis ponese datum dne svého vzniku.
 
11. Korektivní událost
Jestliže tedy nemůžeme do starých záznamů vpisovat nějaká vysvětlení - je ještě nějaká další možnost? Přesně řečeno: je nějaká možnost toho, aby v okamžiku, kdy dochází k restimulaci engramu byly do podvědomí dodány zároveň i informace, které by doplnily chybějící komentář původní engramické události? Ano, je. Není totiž v zásadě obtížné vytvořit událost novou, původní engramické události velmi podobnou, samu o sobě nepředstavující engram, ale obsahující komentář k ději původní engramické události. Jestliže se podaří takovou událost vytvořit, bude to totiž znamenat, že jakmile se bude restimulovat původní engramická událost, bude se restimulovat i tato nová, námi vytvořená událost, (to je dáno vlastnostmi asociace). Protože ta ale bude obsahovat potřebný komentář, nebude již restimulovaný engram působit aberativně, protože nyní bude mít procesor k dispozici nejen původní záznam engramické události, ale i k ní příslušný komentář (tj. již i podle definice tato událost přestává být událostí engramickou), nebude restimulovaná engramická událost působit aberativně. Znamená to tedy, že bude dosaženo požadovaného výsledku.
     Pročtěte si a důkladně promyslete to, co je napsáno v předchozích dvou odstavcích. Bez jejich pochopení nemá pro vás jakékoliv další čtení význam, protože to bude jen hromadění údajů, které vám budou říkat jen velmi málo!!!
Pokud jsou vám závěry předchozích dvou odstavců jasné, napadlo vás pravděpodobně i řešení, jak vytvořit onu událost, která by byla té původní engramické co nejbližší, obsahovala potřebný komentář a nepůsobila přitom aberativně. Takovou událost budeme nazývat korektivní událostí a nejjednodušeji ji vytvoříme tím, že si v mysli budeme procházet původní událost engramickou! - I když není všechno v praxi tak jednoduché, podstata věci takto jednoduchá je.
     Udělejme teď myšlenkový pokus (později budete mít možnost ověřit si ho nesčetněkrát v praxi): Představte si, že máte člověka, který má engram, nutící ho k nějakému aberativnímu chování. Představte si dále, že je tento člověk schopen na požádání si celou engramickou událost vybavit tak, že si ji v mysli projde několikrát od začátku až do konce, jako kdyby se právě teď znovu odehrávala. Co budete pozorovat vy a jaké subjektivní pocity bude mít on?
 
11.1. Tvoření korektivní události
Protože se jedná o událost engramickou, je v události nějaká bolest, nějaké nepříjemné emoce apod., všechno to, co v době vzniku engramu bylo přítomno a způsobilo stav zúženého vědomí. Něco z toho bude také pravděpodobně první věcí, která se začne připomínat a vybavovat, když se klient bude snažit celou událost si znovu vybavit ve svých představách.
     První procházení událostí je obvykle poznamenáno připomínáním si okolností, které vedly ke vzniku engramu, případně i pak engramu samotného. Toto procházení událostí se ale od původní události engramické liší tím, že neprobíhá v původních traumatizujících podmínkách; nová korektivní událost se vytváří bez onoho původního zdroje bolesti, a tak vyvolané pocity nedosáhnou prakticky nikdy té intenzity, jako v původní události engramické. To způsobuje, že ani při počátečním procházení událostí není zúžení vědomí tak silné jako bylo v události původní, kdy byl engram získán. Jak rychle se celá engramická situace vybaví, záleží obvykle na tom, jak silně je engram restimulován. Čím je restimulace intenzivnější, tím rychleji si je klient schopen celou engramickou situaci vybavit.
     Druhé a další projití engramu obvykle znamená vybavení si dalších podrobností, které engramická událost obsahovala, restimulace nepříjemných pocitů se stupňuje, ale jen do určité míry; potom začínají najednou nepříjemné pocity vyvolané restimulací rychle ustupovat, až zcela vymizí. Je to dáno tím, že každé další projití událostí znamená další obohacení komentáře vědomí k této události. Při tom se vědomí postupně„rozšiřuje“, až dosáhne svého normálního stavu. Jestliže byl v engramické události postižen nějaký orgán nebo např. nějaká končetina, pociťuje klient často příliv tepla a energie do této části těla.
     Při opakovaných procházeních engramickou událostí v sezení si klient vybavuje postupně další a další podrobnosti, které v době získávání engramu vědomím nebyly uvědomovány a nebyly tedy vědomě vědomím hodnoceny. Další opakovaná procházení událostí nejen že už nevyvolávají žádné pocity nepříjemné, ale naopak, i na původně negativní události začíná klient nacházet určité prvky pozitivní - např. to, že se k němu někdo v situaci pro něho nepříznivé dobře choval, že situaci přežil, pochopil, poučil se z ní apod. To je děj, který probíhá u klienta jaksi z pohledu„rozumu“.
Vymizení nepříjemných pocitů je obvykle doprovázeno prudkým přílivem radosti, klienta se velmi často zmocní radostná euforie doprovázená hlasitým smíchem apod. Necháme-li klienta ještě dále opakovaně událostí procházet zjistíme, že jeho zájem o událost najednou prudce opadá, celá událost se mu najednou začíná jevit jako nezajímavá, jeho se netýkající, jako něco, co už mnohokrát viděl ve filmu a co s ním osobně nemá nic společného. Postupné uvědomování si celé engramické události se všemi podrobnostmi a vědomé posouzení všech okolností, které tam jsou přítomny, je oním komentářem, který je nutné vytvořit. Tento komentář znamená také i uvědomění si toho, že vnímaná bolest, resp. nepříjemné emoce, které jsou součástí engramické události, jsou něčím, co patří do minulosti, co je součástí prožitku již minulého a nikoliv věcí současného dění.
     Řekli jsme si, co bude subjektivně pozorovat klienta, kterého necháme procházet engramickou událostí a co bychom pozorovali my při sledování tohoto klienta. Podívejme se teď ještě jednou blíže na to, co se při tom v klientově mysli dělo.
Protože si klient původní engramickou událost vybavuje vícekrát od začátku do konce, je sezení vlastně situací, v níž vzniká událost nová, jejíž obsah je tím shodnější s obsahem původní engramické události (to je také jedním z důvodů, proč na klientovi chceme, aby události procházel v„přítomném čase“ - tj. tak, jako by se odehrávaly právě teď, v době probíhajícího sezení), čím věrněji si klient původní engramickou událost vybavoval. Protože ale při tomto procházení původní okolnosti, které způsobovaly bolest nejsou, ustupuje restimulovaná bolest postupně do pozadí - zároveň s tím, jak dochází k uvědomění si všech původních okolností engramické události. Takto nově vytvořená událost je tedy dějově shodná s událostí engramickou, ale na rozdíl od ní neobsahuje žádné záznamy o ohrožení přežití kromě těch, které jsou obsahem zpracovávané události. Na rozdíl od ní ale obsahuje komentář vysvětlující vjemy v okamžicích, kdy v původní události engramické existovalo zúžené vědomí.
     Tímto postupem jsme tedy získali přesně takovou událost, jakou potřebujeme pro to, abychom potlačili aberativní působení engramu. Jestliže se bude v terapeutické praxi dařit dosahovat toho, aby si klient vybavoval dobře své engramické události vybavovali, bude se dařit i odstraňování aberací (viz ale poznámka o vlivu drog!). Potíž je v tom, že nalezení engramické události a její zpracování nemusí být vždy snadnou záležitostí.
 
12. Abreakce jako důsledek vzniku korektivní události.
Proces vytváření korektivní události, která obsahuje komentář k události engramické a která je s ní obsahově blízká, nazýváme abreakcí.
     Abreakce je tím, čeho se snažíme v konečné fázi dosáhnout. Později ukážeme, že okamžik abreakce je možné nejen subjektivně, ale také objektivně smyslově vnímat. (Má i své charakteristiky fysiologické, které umožňují jeho objektivní indikaci měřicím přístrojem. Ale tím se v této práci zabývat nebudeme.)
 
13. Řetězy engramů
K tomu, co bylo uvedeno výše o engramech, je třeba přidat ještě další zmínku o tom, jak se chovají engramy na časové stopě. Je to důležité proto, protože to ovlivňuje postup při zpracování engramů v terapii.
     Engramy se na časové stopě vyskytují v tzv. řetězech. Prakticky to znamená, že jestliže k vám někdo přijde s tím, že má problémy s bolením hlavy, tak zjistíte, že na jeho časové stopě není obvykle jediná událost vztahující se k bolení hlavy, ale je jich tam mnoho. Jestliže někdo přijde s tím, že trpí depresemi, řekne vám třeba, že takové pocity má od doby, kdy mu zemřela žena. Při práci pak ale zjistíte, že podobné pocity měl mnohem časněji, v době, kdy mu zemřela matka. Může se ale snadno stát, že týž pocit najdete ještě mnohem časněji, třeba když ještě jako dítě přišel o oblíbenou hračku nebo zviřátko. Konkretní situace mohou být různé. Podstatné a stále se opakující je to, že je tu mnoho událostí za sebou, které obsahují týž pocit, tutéž bolest apod. Jsou to engramy, tvořící jakýsi řetěz. Proč tomu tak je, se můžete podrobněji dočíst např. v [1] nebo [3]. Abychom zbavili klienta potíží plynoucích z engramu a jeho restimulace, nestačí, abychom zpracovali engram, na který náhodou narazíme, ale musíme jít po řetězu engramů až k základnímu engramu tohoto řetězu a ten zpracovat. Teprve pak dojde k abreakci tak, jak jsme ji popsali.
 
14. Souhrn
Probrali jsme právě velice stručně některé vlastnosti psychiky, paměti, řekli jsme si, co je to engram, restimulace a abreakce. O každé z uvedených věcí je možné pochopitelně uvést mnohem více materiálu, než kolik je ho na těchto několika stránkách. To, co je tu napsáno, je ale jakési teoretické, naprosto nepominutelné minimum, které je třeba pochopit pro porozumění toho, co se při auditování vlastně děje. Bez pochopení těchto základních věcí nemá smysl se do auditováí pouštět. Stojí snad za to ještě poznamenat, že výzkumní pracovníci Ruské akademie věd v Petrohradu přišli v posledních letech s teorií t.zv. torsních polí, která je, jak se zdá, onou dlouho hledanou unitární teorií pole. Z hlediska psychiky se zdá zajímavá v tom ohledu, že pravděpodobně bude možné začlenit do této teorie i ducha člověka.
   Pokud někoho zajímá podrobnější exaktní popis funkce psychiky, tomu znovu doporučuji k přečtení mou knížku: Teorie osobnosti. Jen předem upozorňuji, že pro dobré pochopení obsahu je třeba knížku studovat. To znamená, napřed se seznámit s definicemi používaných pojmů (definice jsou v knize obsaženy) a pak se teprve pustit do dalšího čtení! To, že je předložená teorie v dobrém souladu s praxí dokazuje to, že psychoterapie založená na této teorii je schopna léčit nemoci, s nimiž si dosud madicína a ni psyychologie nevěděli rady!
 
15. Otázky
Pokud byste měli na autora těchto stránek nějaké teoretické dotazy, můžete mu je po kliknutí na jeho internetovou adresu poslat. (Napište do textu svou internetovou adresu.)
 
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript