Hlubinná abreaktivní psychoterapie

Andrej Dragomirecký

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Tisk

Často kladené otázky

 
 

Je hlubinná abreaktivní psychoterapie (dále jen HAP) nebezpečná?

Často se setkáváme s obavami nějakou regresi podstoupit. Lidé mívají obavy z toho, že když si vybaví nějakou nepříjemnou událost z minulosti, že by je to mohlo poškodit a nechat na nich nějaké trvalé následky. Jiní se zase bojí toho, že by třeba mohli „zůstat“ např. v 15. století a nemohli by se vrátit zpět. Jak to tedy je? Jsou takové domněnky pravdivé?

Obecně lze říci, že samotné vybavení a znovuprožití nějaké události z minulosti nebezpečné není. I když může být zpočátku nepříjemné, nepřekračuje tato „nepříjemnost“ meze snesitelnosti a při opakovaných průchodech takovou událostí se nepříjemné pocity zmenšují, aby nakonec vymizely natrvalo. Nepříjemnější a obtížnější bývá zpracování takových událostí při použití hypnózy, když hypnotizér „pošle“ svého klienta přímo k události, která je příčinou jeho potíží a ten, zcela nepřipraven, si najednou vybavuje nějakou velice obtížnou a nepříjemnou životní situaci. Při asociativní technice, používané v HAP, k tomuto jevu nedochází, protože k původní traumatizující události, která je skrytou příčinou současných problémů, se blížíme postupně, klient si při tom vybavuje a prožívá pocity v události obsažené a již při tomto „přibližování se“, dochází k částečné abreakci (odreagování), takže ani somatiky (tělesné pocity) i emoce pak při kontaktování původní události již nejsou tak silné. Také nemusíte mít obavy z toho, že byste v minulosti zůstali. Zkušenost ukazuje, že se nic takového nestává.


Kdy je použití hlubinné abreaktivní psychoterapie nevhodné?

Nevhodné je použití HAP u matek ve vyšším stupni těhotenství. Tam by mohlo dojít k tomu, že když si matka bude intenzivně prožívat nějaké minulé traumatizující události, mohlo by se to nějakým způsobem nevhodně působit na plod. Matka si sice při dalších průchodech už žádné trauma pociťovat nebude, další procházení událostí jí může působit dokonce radost, ale není jisté, že u dítěte by došlo k abreakci právě tak jako u matky. Teoreticky je to možné i v tomto případě, ale vyžaduje to zkušenějšího auditora, který je schopen (třeba přes matku) navázat s dítětem kontakt a vysvětlit mu, že nepříjemné věci, které si bude jeho maminka vybavovat, se jeho netýkají, že může zůstat v klidu. A to pak ještě překontrolovat po skončení sezení.
Někdy není možné aplikovat HAP u lidí, kteří jsou pod silným vlivem farmak, drog, alkoholu apod. Zvlášť negativně v tomto smyslu působí psychofarmaka, léky proti bolestem a léky proti nespavosti. U těch to lidí se ukazuje, že je s nimi sice možné jít do minulosti, je možné, aby si vybavovali i všechna trau mata z minulosti, mohou si je i procházet a mít při tom příslušné somatiky a emoce, ale nemusí dojít k abreakci. Někdy k ní sice dochází, ale na dosažení dobrého výsledku je nutné procházení událostí mnoho krát opakovat. Také se ukazuje, že u těchto lidí pro dosažení trvalých výsledků bývá nutné sezení několikrát opakovat.
Přitom je třeba zdůraznit, že „doba působení“ léků je z hlediska možnosti navození dobré abreakce mno hem, mnohem delší, než jak se může jevit při jejich běžném užívání. Jestliže pacient bere např. nějaké anti depresivum – a poté, co si den dva svůj lék nevezme, se může cítit špatně, je z hlediska HAP potřebné přestat brát lék na mnohem delší dobu. – Mohou to být řádově i měsíce. I potom není práce s těmito lidmi tak jednoduchá a snadná jako s těmi, kteří takové léky nebrali. Celá problematika je sice řešitelná, ale to je už další problém, kterému se zde nebudeme věnovat.


Jaké problémy je možné hlubinnou abreaktivní psychoterapií řešit?

Regresní terapie řeší mj. tyto problémy: Pocity bezmoci, nejistoty, stres, nejrůznější druhy fóbií, deprese, vztahové problémy, nejrůznější nevysvětlitelné bolesti, fantomové bolesti, narkomaine, alkoholismus, problémy tvůrčích schopností, sexuální deviace, nejrůznější poruchy osobnosti aj. Obecně řečeno jsou to prakticky všechny psychické a psychosomatické potíže.


Existují opravdu „minulé životy“?

Existují „minulé životy“? Je pravda, že se můžeme „vrátit“ třeba do patnáctého století? S těmito otázkami se setkáváme velice často a pravda je asi tato: Naše současná věda (fyzika, astronomie, matematika), toho ví zatím o času a prostoru velice málo. Něco nám napovídá Einsteinova teorie relativity, něco – spíše v podobě sci-fi se dozvídáme např. ve zprávách o tzv. Filadelfském pokusu, něco můžeme odvozovat ze zpráv lidí, kteří se ve změněném stavu vědomí dostávají do jiných sfér. Jak současná teoretická fyzika, tak praxe některých meditujících lidí se zdá svědčit o tom, že čas a prostor v té podobě, v jaké si ho obvykle představujeme, neexistuje. Vypadá to tak, že pravděpodobně veškerá minulost, přítomnost i budoucnost existují současně tady a teď.

Z tohoto pohledu by pak bylo správnější hovořit nikoliv o „minulých“, ale o „paralelních“ životech. Znamená to, že bychom existovali „současně“ jak v „minulosti“, tak i v „přítomnosti“ a „budoucnosti“. Některé praktické výsledky se to zdají potvrzovat.
Ale ať je tomu ve skutečnosti jakkoliv, praxe potvrzuje, že jestliže si klient vybaví nějakou, pro něj traumatizující událost, která se mu subjektivně jeví jako nějaký jeho život v „minulosti“ a jestliže se taková událost patřičným způsobem zpracuje, pak se klient současných potíží zbaví. A to je z praktického hlediska nejdůležitější. I když tedy zatím nevíme jak to ve skutečnosti je a zda název „minulé životy“ skutečně odpovídá skutečnosti důležité je, že psychoterapeutická praxe využívající regrese do „minulých“ životů přináší klientům prospěch.


Nemůže se stát, že klient „zůstane někde v minulosti“ – např. někde v 15. století?

To je často kladená otázka a někteří dokonce potenciální zájemce o regresní psychoterapii od ní zrazují právě s uváděním této okolnosti. Na základě dlouhodobých zkušeností v této oblasti lze říci toto: Pokud se jedná o práci s „normálními“ jedinci, pak toto nebezpečí vůbec nehrozí. Je to asi stejné, jako kdyby někdo měl strach z hypnózy z toho důvodu, že by se obával, že zůstane trvale v hypnotickém stavu.

Jinak situace vypadá u lidí velice psychicky labilních, takových, o kterých bychom mohli říci, že jsou trvale jednou nohou na psychiatrii. U těchto lidí se nejedná o to, že by jim regresní psychoterapie mohla uškodit – naopak, s její pomocí by se mohli trvale svých potíží zbavit a zbavit se tím i své závislosti na lécích. Problém je tu v tom, že může být problémem pracovat s těmito lidmi ambulantně – zpracování jejich potíží bude pravděpodobně vyžadovat více než jedno sezení a nelze předem vyloučit, že se při práci může restimulovat z minulosti něco takovým způsobem, že se klientovy potíže dočasně zhorší, případně by se mohl dostat do stavu, vyžadujícího, aby byl dočasně, do ukončení terapie, hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrie. A tato možnost při ambulantní práci tu obvykle není. Jestliže pak by psychoterapeut něco z klientovy minulosti při terapii restimuloval a klient se na základě toho dostal do nemocnice, bude mít pak tendenci terapeuta vinit ze svého stavu a vzhledem k zaostalosti našich nemocnic v tomto směru by ani nebylo možné dokončit regresní psychoterapii tak, jak by bylo žádoucí. Pro takové klienty by byla optimální možnost, kdyby byl k dispozici psychoterapeut znalý hlubinné abreaktivní psychoterapie, který by měl zároveň k dispozici možnost hospitalizovat svého klienta po dobu terapie na uzavřeném oddělení psychiatrie s tím, že po dobu terapie mu nebudou podávána žádná psychofarmaka.
Pokud máte nějaký problém týkající se HAP, napište mi své otázky a mohu Vám odpovědět buď elektronickou poštou (nezapomeňte uvést svou adresu), nebo – pokud to budě něco, co by mohlo zajímat více čtenářů, uveřejním odpověď na těchto stránkách.

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript


Diskusi k hlubinné abreaktivní psychoterapii si můžete přečíst,kliknete-li na dolejší odkaz.
internetové stránky Ing. Dalimily Valdové